Moc ráda bych se Ti představila,
ale myslím, že nejlépe člověka popíše někdo, kdo ho opravdu zná.
Tohle o mně v rozhovoru napsala moje kamarádka Terezka:
„Lucka je přesně ten typ člověka, který překypuje nekonečným množstvím pozitivní energie. Skvělý týmový hráč plný bláznivých nápadů, za kterými si stojí a jimž stojí za to věřit.“
A já věřím, že to tak opravdu je…
JAK TO VŠECHNO ZAČALO…
Nemocí. Jako malá jsem trpěla astmatem a tak se stalo, že jsem se jedno léto ocitla s našima na ozdravném pobytu v Tatrách. Upřímně už si ani nevzpomínám, co všechno se tam dělo. Jen si pamatuju na poučku o medvědech – když ho potkáte, hoďte mu batoh a upalujte z kopce. Kromě ozdravných procedur a výletů jsem tam chodila do hudebního kroužku a tam si slečna kroužkovatelka všimla, že mám asi hudební sluch, a že mě naši mají rozhodně přihlásit do hudebky.No supeeer! Takže, co si tak vybrat za nástroj…
Mami, klavír bych prosila, díky.
Hm, jasně.
Klavír se nedá strčit do šuplíku. Takže jsem dostala zobcovou flétnu a bylo jasno.
Teprve teď zpětně jsem za tohle rozhodnutí vděčná, protože díky němu jsem potom mohla začít hrát i na saxofon.
Tehdy se mě asi ve čtyřech letech ujal pan učitel v naší hudebce. Opravdu ujal, protože tehdejší ředitel byl proti, jelikož jsem byla hodně malá.
Teď už jsem teda velká.
Jen jsem nevyrostla…
Zobcovka mě po několika letech už brutálně nebavila a naši zoufale nechtěli, abych skončila. Takže jsem přišla s tím, že chci hrát na saxofon (jako fakt nevím, kde se to ve mně vzalo, asi mě neměli nechat koukat na Simpsonovi).
No, slovo dalo slovo, jeli jsme na dovolenou na Bublavu, zašli na kukandu do Amati Kraslice, já si foukla na saxofon, na ten se mi složili a bylo vymalováno.
Dodnes si pamatuju ten šílenej pocit, jak sedím v autě, v kufru je ten novej, strašně drahej saxofon a já přemítám o tom, jestli chci vlastně hrát…
A nakonec mi to fakt vydrželo! Poslední rok se věnuju VÝUCE NA SAXOFON ONLINE, natáčím videa na YouTube, již několik let učím ve dvou ZUŠ, mám za sebou šestileté studium na konzervatoři, mnohaleté zkušenosti v několika kapelách, big bandu, dechovém orchestru, prošla jsem různými hudebními workshopy a metodickými semináři…
A i když to zní jako ohraný klišé, tak hraní je mojí celoživotní vášní. Slovy Duka Ellingtona – je to nutkání. Je to něco, co je pro mě tak samozřejmý jako to, že si každej večer vyčistím zuby. Skoro každej večer… Bez hraní a bez těch všech lidí kolem si to už nedokážu představit.
A dobře mi tak!